Naše mechanické hodinky jsou obklopeny všemožnými magnetickými nástrahami. Indukční desky, iPhony, magnety v kabelkách, elektrické spotřebiče v domácnosti a tak dále. Takto nás masírují hodinářské značky ve snaze protlačit své antimagnetické hodinky. Ale tento problém rozhodně není otázkou 21. století. Jaká je historie antimagnetických hodinek, jaké inovace boj s antimagnetismem přinesl a co takové antimagnetické hodinky musí vlastně splňovat? O tom bude druhý díl seriálu Hodinky a magnetismus.

První díl seriálu Hodinky a magnetismus:

Jaké hodinky jsou považovány za antimagnetické?

Úplně jednoduše a obecně, antimagnetické hodinky jsou takové, které běží s minimální, nebo ideálně žádnou odchylkou při vystavení určité síle magnetického pole.

Pokud si chtějí výrobci hodinky nechat certifikovat na antimagnetické vlastnosti, musí splnit normu ISO 764 (nebo německá alternativa DIN 8309). Mimochodem, ISO 764 je součástí podmínek pro splnění normy pro potápěčské hodinky (ISO 6425), takže vždy bude platit, že pokud máte před sebou certifikované potápěčské hodinky, splňují současně normu pro antimagnetické hodinky.

Mezinárodní norma 764 stanovuje podmínky testování pro hodinky odolné vůči působení konkrétní síle magentického pole. První verze ISO 764 vyšla v roce 1973, nyní se používá verze z roku 2002, ale schvalovacím procesem již prošla verze z roku 2020.

Norma rozlišuje dva typy hodinek: a) Magneticky odolné hodinky pro denní nošení, které jsou navrženy tak, aby vydržely homogenní a nepřetržité stejnosměrné magnetické pole o síle 4 800 A/m, se kterým se můžeme běžně setkat.

b) Vylepšené magneticky odolné hodinky navržené tak, aby vydržely homogenní a nepřetržité silné stejnosměrné magnetické pole stejné nebo vyšší než 16 000 A/m v těsné blízkosti.

Testování dle ISO 764 probíhá pro první typ hodinek, tedy pro běžné nošení. Hodinky jsou umístěné do testovacího přístroje a vystavovány magnetickému působení. To se postupně zvyšuje až do testované síly (tedy 4800 A/m). Poté se min. 60 sekund sleduje, zda nedošlo k zastavení hodinek. Pokud hodinky nemají sekundovou ručku, doba sledování je vyšší. Poté se síla zmenšuje opět na nulu.

Hodinky se testují bez náramku (pokud je odnímatelný) a v místnosti musí být teplota 23°C ± 5°C. Mechanické hodinky se do testovacího zařízení umísťují tak, aby magnetismus působil ve směru 3H-9H, tedy horizontálně s číselníkem. U elektronických tak, aby testovaný motor hodinek byl vystaven co možná nejpříměji k magnetické síle.

Během působení magnetického pole nesmí dojít k zastavení hodinek, ale ani jakýmkoli dalším změnám – nesmí to ovlivnit chod chronografu, kalendáře, nebo např. nesmí dojít ke slepení ruček apod. U elektronických hodinek s více motory se nesmí zastavit žádný. Odchylka hodinek po působení magnetického pole musí být maximálně ± 30s/den.

Historie antimagnetických hodinek

Jak už zaznělo, antimagnetické hodinky nejsou novinkou 21. století. Potřeba antimagnetických hodinek byla už ve 20. století. Rostla kvůli rozvíjející se železniční síti i letectví. Požadavky na hodinky pro pracovníky železnic například v Americe od 40. let zahrnovaly mimo jiné také právě odolnost vůči magnetismu. A u pilotů byla nutnost antimagnetických hodinek stejně intenzivní, protože hodinky musely vydržet magnetické rušení přístrojů na palubní desce.

S vývojem antimagnetických hodinek začal na konci 19. století Vacheron Constantin . V roce 1915 pak uvedl první antimagnetické – tehdy ještě kapesní – hodinky na světě .

Prvenství náramkových antimagnetických hodinek se přičítá Tissotu . Představil je v roce 1929, na trh uvedl 1930. A označil je výstižným názvem Antimagnetique.

Ve 40. letech vyvinulo IWC antimagnetické hodinky pro Royal Air Force. Britské letectvo totiž potřebovalo hodinky, které by byly odolné vůči rušení motorů letadel Spitfires a Huricane. IWC přišlo s hodinkami Mark XI, které odolávaly magnetismu pomocí tzv. Faradayové klece.

Faradayova klec představovala ochrannou vrstvu nejčastěji z měkkého železa, které je skvělým vodičem, a stáhl magnetické působení na sebe, takže samotný pohyb zůstal uchráněný. Jakkoli bylo toto řešení geniální, už nebylo moc elegantní. Tím, že muselo jít o uzavřený plášť, neumožňovaly hodinky obvykle zobrazení data, nebo pro milovníky hodinařiny průhled na strojek. Tato ochrana, někdy také nazývána jako Mu-Metalová (nejčastěji slitina niklu a železa) se nicméně používá dodnes.

Mezi nejznámější antimagnetické hodinky patří bezpochyby Rolex Oyster Perpetual Milgauss . První Milgauss s označením 6541 představil Rolex v roce 1956 a odolávaly magnetické síle 1000 Gaussů . Odtud také název: mille je francouzsky tisíc, Gauss pak jednotka pro magnetickou sílu. Rolex ukončil výrobu ke konci 80. let, proto jsou původní modely celkem vyhledávaným sběratelským kouskem. Znovu hodinky s vteřinovkou ve tvaru blesku uvedl na trh v roce 2007.

Rolex Milgauss se proslavily především tím, že je nosili pracovníci CERNu v Ženevě, pro které Rolex cíleně vyrobil několik kusů už v roce 1954.

Rolex Millgauss se tehdy staly ideální volbou nejen pro pracovníky organizace pro jaderný výzkum, ale jako piloty, lékaře a další profese. Vysoké odolnosti Rolex dosáhl pomocí již zmíněné Faradayové klece, ale také díky použití paramagnetických materiálů pro strojek 3131. Šlo o první hodinky s tak vysokou antimagnetičností. Běžné antimagnetické hodinky se dostávaly na hodnoty kolem 50–100 Gaussů.

Podobných úspěchů pak dosáhl IWC s modelem Inginieur Ref. 666. v roce 1955. A následovala Omega s modelem Railmaster CK2914 s odolností vůči 900 Gaussům představeným v roce 1957.

Quartzová revoluce trochu zastínila boj o antimagnetické hodinky, ale ve skutečnosti nikdy neutichly. A dnes je toto téma silnější než kdy dřív. V roce 1989 přišel IWC s ref. 3508, schopný odolat 6250 Gaussům.

Za první skutečně plně antimagnetické mechanické hodinky se pak považuje Omega Seamaster Aqua Terra s odolností 15 000 Gaussů , které Omega představila v roce 2013. Omega se už nespoléhala pouze na metalové stínítko v podobě Faradayové klece, ale zaměřila se na vývoj a využití materiálů pro své pohyby, které jsou přirozeně antimagnetické. Šlo především o schopnost křemíku odolávat magnetickým vlivům na vlásek.

Využití antimagnetických vlastností křemíku se ukázala jako schůdná a cenově udržitelná cesta a Omega využívala křemíkový vlásek pro své další modely. Dnes téměř všechny nechává Omega certifikovat společností METAS potvrzující, že jsou hodinky odolné proti 15 000 Gaussům.

Antimagnetické materiály se využívají napříč značkami ve Swatch Groupu . Vlásky ze slitin na bázi  křemíku najdeme například u Tissotu (podívejte se například na Tissot Gentleman ), Mido (jako příklad můžeme uvést krásné Mido Baroncelli ) či Hamilton (např. pilotky Hamilton Khaki Aviation ). U Hamiltonu můžete strojek s křemíkovým vláskem poznat podle označení strojku (například H-21-Si u zmíněných pilotek), často to výrobce uvádí na průhledu strojku (třeba právě Mido, Tissot), nebo v méně vkusném provedení přímo na číselníku (Tissot).

Certina zvolila namísto křemíku titan, který má rovněž vynikající nejen antimagnetické vlastnosti. Vlásek z materiálu Nivachron najdete ve všech jejich nových hodinkách vydaných od roku 2019.

Specialistou na antimagnetické hodinky je také značka Ball. Většina jejich hodinek dosahuje antimagnetičnosti 4800 A/m, ty s Mu-metalovou ochranou pak dokonce 80 000 A/m.

Nejznámější typy slitin používané pro pohyby:

Elinvar je slitina niklu, železa a chromu, kterou si nechal patentovat Hamilton v roce 1931. Za objev vděčí švýcarskému vědci Charlesi E. Guillaume. Název je pak odvozen od „Elasticity Invariable“. Výhodou bylo, že slitina při změnách teplot nevykazovala změny a navíc byla téměř nemagnetická. Hamilton Elinvar využíval především pro vlásek mechanických hodinek.

Invar je slitina železa a niklu (36 % a 64 % s příměsí uhlíku a chromu), kterou vynalezl fyzik Charles E. Guillaume v roce 1896. Za svůj objev získal v roce 1920 Nobelovou cenu. V hodinkách ji používal jako základ pro své slitiny např. Patek Philippe (Silinvar) či Hamilton (Elinvar). Lépe odolávala magnetismu i teplotním změnám.

NivaGauss je slitina na bázi křemíku, přesné složení je obchodním tajemstvím Omegy. Omega začala s vývojem už dřív, když představila materiál Si14 pro vlásek v roce 2008. V současnosti používá Omega antimagnetické materiály u všech svých Co-Axial pohybech.

Nivachron™ je patentovaná slitina vyvinutá ve Swatch Group ve spolupráci s Audemars Piguet a Certinou. Poprvé se objevila v hodinkách Swatch Flymagic. Certina ji představila v modelu Certina DS-1 Big Date 60th Anniversary v roce 2019 a od té doby ji dává do všech svých nových hodinek. Jejím základem je titan, který má přirozeně vysokou odolnost vůči magnetismu.

Nivarox je slitina niklu a železa, vynalezená v roce 1933 Reinhardem Straumannem. Podobně jako např. Elinvar vykazuje výborné konstantní vlastnosti při změnách teplot a odolnost vůči magnetismu. Nyní ji jako obchodní název používá společnost Nivarox, která patří pod Swatch Group. Složení se různí dle použití, ale základem je železo a vysoké procento niklu (30–40 %), dále se přidává molybden, berylium, titan, chrom, křemík a další.

Parachrom , nebo taky Blue Parachrom je slitina patentovaná společností Rolex. Má typickou modrou barvu, ale především je antimagnetická, odolává teplotním změnám a Rolex udává, že vlásek z Parachromu je až 10 × odolnější vůči vlivu nárazu než běžné vlásky.

Silinvar® je patentovaná slitina Patek Philippe. Název je odvozen od silicone (křemík) a invariable (neměnný). Základem je slitina niklu a železa Invar, kterou Patek začal využívat po jejím objevení na konci 19. století. Ze Silinvaru Patek vytvořil např. vlásek Spiromax, který používá ve svých pohybech.